Červen 2016

5. část

28. června 2016 v 19:03 | MeNothing |  Moje Psycho já
Vešla do školní budovy a zamířila ke své skříňce. Přezula si boty a sundala bundu, zamčela skříňku a chtěla jít, ale cestu jí blokovaly dvě holky.
"Eh... A-ahoj, jdu pozdě," zakoktala se Nikol a chtěla jednu z nich strčit stranou, ale ta druhá ji chytila za zápěstí a přirazila ji ke skříňce.
"Ty jsi tady nová, že?" Nadzvedla zvědavě jedno obočí ta s černýma vlasama.
"No... Jo," odpověděla už s klidem. Tohle zažívala skoro pořád, takže neměla moc strach.
"Já jsem Katherine a tohle je Samantha," řekla.
"Pěkný. A teď mě nechte-"
"Ty se jmenuješ jak?" promluvila konečně Samantha. Ona jediná vypadala, že se s ní dá normálně bavit a že je i asi milá. O Kath se tohle říct nedalo.
"A není to jedno? Stejně se za pár měsíců budu stěhovat a pak mě už neuvidíte," řekla Nikol drze.
"Fajn, to stačí, pusťte ji," přikázala třetí dívka, která teď přišla. Za ní stály ještě dvě a zvědavě nakukovaly.
Nikol jen kolem nich prošla a šla do své nové třídy...

4. část

23. června 2016 v 18:55 | MeNothing |  Moje Psycho já
Tma. Byla všude kolem . Nůž v ruce a úsměv na tváři. Tohle se líbilo, tohle vždy měla ráda. Jen tak se procházet tmavými ulicemi za účelem zabít.
Byl to pravý úsměv, ne ty falešné které vídáte asi každý den. Ona byla šťastná.
Posadila se do trávy vedle . První den a už má zase nůž od krve. Mrtvola s odřezanýma rukama a se srdcem rozcupovaným na malinkaté kousíčky. Myslela si, že její život je dokonalý, že ho nemůže nikdo zkazit. Jediná překážka bylo časté stěhování, které nesnášela. Tohle byla jen jedna ze všech těch vesnic kde bydlela, jen další bezvýznamná.
Bylo smutno když si uvědomila, že to lidem jednoho dne dojde. Uvědomí si, že ona je ta, co bez slitování vraždí v každém městě kam přijde.
Při pohledu na mrtvolu se svalila do trávy a pomalu usínala z dobrým pocitem, že někoho připravila o život.

3. část

18. června 2016 v 18:45 | MeNothing |  Moje Psycho já
Tady bydlí. Tohle je její domov, teda vlastně ne, na domov čeká. Tohle je jen další z domů, který jí domov připomíná méně než vzdáleně.
Pět hodin. Tak dlouho je v této vesnici, poprvé a asi i naposledy. Za dva měsíce zase sbalí kufry a pápá vesničko, měj se tu pěkně. Tady je něco špatně. Vlastně ne tady, ale možná úplně všude kam přijde. Stěhují se tak často, že ani nemá cenu nastupovat do nové školy, ale ona prostě musí. No není její matka debilní?
Jo a málem bych zapomněla. Její otec. Proč o něm nemluví?
Zjednoduším vám to, je mrtvý. A teď si spousta z vás myslí, že ho zabila Nikol. Nechám vás v té iluzi o tom, jaká je. Zabila asi 20 lidí, stěhovala se asi 15 krát... Občas jsou ty vyjímky, že se někde zdrží déle. Proč? Ne, není to její chyba.

2. část

14. června 2016 v 18:36 | MeNothing |  Moje Psycho já
"Těšíš se? Noví přátelé, škola a nové zážitky?" zeptala se Nikol její máma a mile se usmála do zpětného zrcátka.
"Já nechci," zamumlala nešťastně.
"Čeká tě úplně nový život, Nikol," namítla a už se neusmívala. Nikol baví dělat lidi nešťastnými... Líbí se jí ty jejich ksichty bez úsměvu a v očích bezmoc, strach a touha utéct.
"Toho se právě bojím. Už ani nevím, jestli jsem někde bydlela déle než čtyři měsíce. Vždyť ani nevím, proč se sakra stěhujeme tak často. Nemůžu si najít kamarády, a víš proč?! Protože mi sakra nevydrží a věř, že to není moje chyba!" říkala, snažila se nekřičet. Byla smutná, byla z ní zklamaná.
Matka pevněji stiskla volant, téměř ho ve svých spocených dlaních drtila.
Nikol sledovala její oči ve zpětném zrcátku. Máma se třásla, rty stažené do roviny a v očích měla strach.
"F-fajn... Tak... Tam už zůstaneme," vykoktala roztřepaně.

1. část

3. června 2016 v 18:05 | MeNothing |  Moje Psycho já
Jmenuje se Nikol Collinsová a je jí 14 let. Už zabila. Ne, přesněji řečeno, je závislá na zabíjení. Miluje to když vraždí.
Když poprvé někoho zabila, bylo to omylem. Nechtěla jí ublížit. Ale když to Nikol udělala, prostě ten pocit smutku z její smrti musela předstírat, uvnitř se cítila být nevýslovně šťastná.
Ví to jen ona, tělo odklidila... Zabíjení je pro ni jako droga. Jednou to zkusila a už nemůže přestat, protože to by ji pomalu zabíjelo zevnitř.