Prosinec 2015

Milý deníčku

28. prosince 2015 v 15:33 | MeNothing |  Jednodílné jakoby FanFikce
0:30
Milý deníčku, nemůžu usnout. Mám pocit jakoby se každou chvíli něco mělo stát, vyhlížím nebezpečí za každým rohem a jediné k čemu jsem se odvážila, bylo vzít si do rukou deník s propiskou, otevřít ho a psát tohle. Bojím se. Taková ta předtucha... Je to hrůza. Nemůžu ani vylézt z postele jak moc se bojím. Jediné co si přeji je umřít... Nebo to už mít za sebou a přežít do rána. To nebo to. Nevím co je lepší. Ale pokud přežiju tuhle noc, pak už bude těžký abych se vyděsila stejně jako teď, nebo ještě víc. Brečím. Slzy mi tečou proudem po tváři, vzlykám a čekám až to přestane. Cítím jak mi srdce buší pětkrát za vteřinu.

1:40
Nemůžu usnout, ještě pořád. Čekám až na mě to stvoření skočí a rozkuchá na malinkaté kousíčky. Nechci aby se to stalo doopravdy. Já doopravdy umřít nechci, doufám že se mi to jenom zdá. Bojím se. Rozhlížím se vyděšeně po pokoji a utírám si slzy, říkám si: Buď silná, nebreč. Ty to zvládneš. Nic není, jenom si to představuješ! Ale mozek tomu nechce věřit. A popravdě nevím jestli mám spíš věřit tomu, jestli je to skutečné nebo si to nalhávám.

2:50
Snažím se usnout, ale nejde to. Bolí mě hlava. Nevím co se to se mnou děje, před třemi hodinami jsem byla ještě v pohodě. A pak jsem se rozhodla jít spát a v tu chvíli jsem dostala takový strach... A mám pocit že mě něco sleduje.

Odložila jsem deník na noční stolek vedle mě a povdechla jsem si. Utřela jsem si ty protivné slzy a popotáhla. Nevěděla jsem co mám dělat. V hlavě jsem měla spoustu představ a nápadů, co by mě tak mohlo pozorovat.
Doufala jsem že to za chvíli skončí. Jsem zmatená. Najednou jsem nedokázala pomyslet na nic jiného než na to, ať už je po všem...
Bála jsem se. Brečela jsem a nešlo to zastavit. Bylo to nemožné stejně jako to, že existuje něco nadpřirozeného. A popravdě, já nikdy vlastně v paranormální věci nevěřila, nikdy jsem se necítila takhle a brečím jen málokdy.
Zalapala jsem po dechu. Na chodbě skrz zavřené dveře jsem uviděla stín. Siluetu člověka. Vyděsila jsem se snad ještě víc, řekla jsem si že se mi to asi jenom zdálo. Namlouvala jsem si to. Jenže se mi to nezdálo, a to jsem zjistila o chvíli později.
Seděla jsem na posteli ve svém pokoji, otočená tak abych viděla celý svůj pokoj. Plakala jsem. V mysli jsem křičela: VYPADNI!!
Najednou jsem se tak lekla, až jsem skoro nadskočila. Začaly se otevírat dveře. Rychle jsem se nahrnula ke zdi. Dveře se otevřely a já uviděla postavu muže. Nebyl to nikdo z mojí rodiny, věděla jsem to. On měl v ruce zkrvavený nůž. Udělalo se mi špatně. Co se mnou chce udělat? Rozkuchat mě? Až rozkuchá někdo tebe! V mysli jsem se mu vysmívala, ale doopravdy tady nebylo k smíchu nic. Nevypadal jako normální člověk, ale jako psychopat.
Nevěděla jsem kdo nebo co to je. Byla jsem vystrašená. Na očích měl brýle, v jedné ruce velký ostrý kuchyňský nůž, v druhé ruce svíral sekyru a šel směrem ke mě. Pořádně jsem mu neviděla do tváře, byla tady hrozná tma. Ale viděla jsem ho. A to mi bohatě stačilo k tomu, abych byla vyděšená k smrti.
"Ne!" vykřikla jsem když byl u mě.

Večer
Muž otevřel dveře a odemčel si schránku. Vytáhl z ní noviny, schránku zamčel, zalezl zpátky dovnitř a zabouchl za sebou dveře. Opřel se o stěnu v hale a prohlédl si noviny. Upoutal ho velký nadpis na hlavní stránce.

Neznámý vrah
Dnes ráno našla policie zavražděnou rodinu Williamsových. Policii zavolala jejich sousedka, která slyšela vykříky, myslela si že se něco děje. Vrah se stále hledá. Policie se pokoušela najít stopy, ale jediné co našla byl otevřený deník jejich čtrnáctileté dcery, ve kterém popisovala, že cítí jak se na ni někdo dívá. Píše o nadpřirozených bytostech, my ale tuto možnost zpochybňujeme.