5. část

28. června 2016 v 19:03 | MeNothing |  Moje Psycho já
Vešla do školní budovy a zamířila ke své skříňce. Přezula si boty a sundala bundu, zamčela skříňku a chtěla jít, ale cestu jí blokovaly dvě holky.
"Eh... A-ahoj, jdu pozdě," zakoktala se Nikol a chtěla jednu z nich strčit stranou, ale ta druhá ji chytila za zápěstí a přirazila ji ke skříňce.
"Ty jsi tady nová, že?" Nadzvedla zvědavě jedno obočí ta s černýma vlasama.
"No... Jo," odpověděla už s klidem. Tohle zažívala skoro pořád, takže neměla moc strach.
"Já jsem Katherine a tohle je Samantha," řekla.
"Pěkný. A teď mě nechte-"
"Ty se jmenuješ jak?" promluvila konečně Samantha. Ona jediná vypadala, že se s ní dá normálně bavit a že je i asi milá. O Kath se tohle říct nedalo.
"A není to jedno? Stejně se za pár měsíců budu stěhovat a pak mě už neuvidíte," řekla Nikol drze.
"Fajn, to stačí, pusťte ji," přikázala třetí dívka, která teď přišla. Za ní stály ještě dvě a zvědavě nakukovaly.
Nikol jen kolem nich prošla a šla do své nové třídy...
 

4. část

23. června 2016 v 18:55 | MeNothing |  Moje Psycho já
Tma. Byla všude kolem . Nůž v ruce a úsměv na tváři. Tohle se líbilo, tohle vždy měla ráda. Jen tak se procházet tmavými ulicemi za účelem zabít.
Byl to pravý úsměv, ne ty falešné které vídáte asi každý den. Ona byla šťastná.
Posadila se do trávy vedle . První den a už má zase nůž od krve. Mrtvola s odřezanýma rukama a se srdcem rozcupovaným na malinkaté kousíčky. Myslela si, že její život je dokonalý, že ho nemůže nikdo zkazit. Jediná překážka bylo časté stěhování, které nesnášela. Tohle byla jen jedna ze všech těch vesnic kde bydlela, jen další bezvýznamná.
Bylo smutno když si uvědomila, že to lidem jednoho dne dojde. Uvědomí si, že ona je ta, co bez slitování vraždí v každém městě kam přijde.
Při pohledu na mrtvolu se svalila do trávy a pomalu usínala z dobrým pocitem, že někoho připravila o život.

3. část

18. června 2016 v 18:45 | MeNothing |  Moje Psycho já
Tady bydlí. Tohle je její domov, teda vlastně ne, na domov čeká. Tohle je jen další z domů, který jí domov připomíná méně než vzdáleně.
Pět hodin. Tak dlouho je v této vesnici, poprvé a asi i naposledy. Za dva měsíce zase sbalí kufry a pápá vesničko, měj se tu pěkně. Tady je něco špatně. Vlastně ne tady, ale možná úplně všude kam přijde. Stěhují se tak často, že ani nemá cenu nastupovat do nové školy, ale ona prostě musí. No není její matka debilní?
Jo a málem bych zapomněla. Její otec. Proč o něm nemluví?
Zjednoduším vám to, je mrtvý. A teď si spousta z vás myslí, že ho zabila Nikol. Nechám vás v té iluzi o tom, jaká je. Zabila asi 20 lidí, stěhovala se asi 15 krát... Občas jsou ty vyjímky, že se někde zdrží déle. Proč? Ne, není to její chyba.
 


2. část

14. června 2016 v 18:36 | MeNothing |  Moje Psycho já
"Těšíš se? Noví přátelé, škola a nové zážitky?" zeptala se Nikol její máma a mile se usmála do zpětného zrcátka.
"Já nechci," zamumlala nešťastně.
"Čeká tě úplně nový život, Nikol," namítla a už se neusmívala. Nikol baví dělat lidi nešťastnými... Líbí se jí ty jejich ksichty bez úsměvu a v očích bezmoc, strach a touha utéct.
"Toho se právě bojím. Už ani nevím, jestli jsem někde bydlela déle než čtyři měsíce. Vždyť ani nevím, proč se sakra stěhujeme tak často. Nemůžu si najít kamarády, a víš proč?! Protože mi sakra nevydrží a věř, že to není moje chyba!" říkala, snažila se nekřičet. Byla smutná, byla z ní zklamaná.
Matka pevněji stiskla volant, téměř ho ve svých spocených dlaních drtila.
Nikol sledovala její oči ve zpětném zrcátku. Máma se třásla, rty stažené do roviny a v očích měla strach.
"F-fajn... Tak... Tam už zůstaneme," vykoktala roztřepaně.

1. část

3. června 2016 v 18:05 | MeNothing |  Moje Psycho já
Jmenuje se Nikol Collinsová a je jí 14 let. Už zabila. Ne, přesněji řečeno, je závislá na zabíjení. Miluje to když vraždí.
Když poprvé někoho zabila, bylo to omylem. Nechtěla jí ublížit. Ale když to Nikol udělala, prostě ten pocit smutku z její smrti musela předstírat, uvnitř se cítila být nevýslovně šťastná.
Ví to jen ona, tělo odklidila... Zabíjení je pro ni jako droga. Jednou to zkusila a už nemůže přestat, protože to by ji pomalu zabíjelo zevnitř.

Milý deníčku

28. prosince 2015 v 15:33 | MeNothing |  Jednodílné jakoby FanFikce
0:30
Milý deníčku, nemůžu usnout. Mám pocit jakoby se každou chvíli něco mělo stát, vyhlížím nebezpečí za každým rohem a jediné k čemu jsem se odvážila, bylo vzít si do rukou deník s propiskou, otevřít ho a psát tohle. Bojím se. Taková ta předtucha... Je to hrůza. Nemůžu ani vylézt z postele jak moc se bojím. Jediné co si přeji je umřít... Nebo to už mít za sebou a přežít do rána. To nebo to. Nevím co je lepší. Ale pokud přežiju tuhle noc, pak už bude těžký abych se vyděsila stejně jako teď, nebo ještě víc. Brečím. Slzy mi tečou proudem po tváři, vzlykám a čekám až to přestane. Cítím jak mi srdce buší pětkrát za vteřinu.

1:40
Nemůžu usnout, ještě pořád. Čekám až na mě to stvoření skočí a rozkuchá na malinkaté kousíčky. Nechci aby se to stalo doopravdy. Já doopravdy umřít nechci, doufám že se mi to jenom zdá. Bojím se. Rozhlížím se vyděšeně po pokoji a utírám si slzy, říkám si: Buď silná, nebreč. Ty to zvládneš. Nic není, jenom si to představuješ! Ale mozek tomu nechce věřit. A popravdě nevím jestli mám spíš věřit tomu, jestli je to skutečné nebo si to nalhávám.

2:50
Snažím se usnout, ale nejde to. Bolí mě hlava. Nevím co se to se mnou děje, před třemi hodinami jsem byla ještě v pohodě. A pak jsem se rozhodla jít spát a v tu chvíli jsem dostala takový strach... A mám pocit že mě něco sleduje.

Odložila jsem deník na noční stolek vedle mě a povdechla jsem si. Utřela jsem si ty protivné slzy a popotáhla. Nevěděla jsem co mám dělat. V hlavě jsem měla spoustu představ a nápadů, co by mě tak mohlo pozorovat.
Doufala jsem že to za chvíli skončí. Jsem zmatená. Najednou jsem nedokázala pomyslet na nic jiného než na to, ať už je po všem...
Bála jsem se. Brečela jsem a nešlo to zastavit. Bylo to nemožné stejně jako to, že existuje něco nadpřirozeného. A popravdě, já nikdy vlastně v paranormální věci nevěřila, nikdy jsem se necítila takhle a brečím jen málokdy.
Zalapala jsem po dechu. Na chodbě skrz zavřené dveře jsem uviděla stín. Siluetu člověka. Vyděsila jsem se snad ještě víc, řekla jsem si že se mi to asi jenom zdálo. Namlouvala jsem si to. Jenže se mi to nezdálo, a to jsem zjistila o chvíli později.
Seděla jsem na posteli ve svém pokoji, otočená tak abych viděla celý svůj pokoj. Plakala jsem. V mysli jsem křičela: VYPADNI!!
Najednou jsem se tak lekla, až jsem skoro nadskočila. Začaly se otevírat dveře. Rychle jsem se nahrnula ke zdi. Dveře se otevřely a já uviděla postavu muže. Nebyl to nikdo z mojí rodiny, věděla jsem to. On měl v ruce zkrvavený nůž. Udělalo se mi špatně. Co se mnou chce udělat? Rozkuchat mě? Až rozkuchá někdo tebe! V mysli jsem se mu vysmívala, ale doopravdy tady nebylo k smíchu nic. Nevypadal jako normální člověk, ale jako psychopat.
Nevěděla jsem kdo nebo co to je. Byla jsem vystrašená. Na očích měl brýle, v jedné ruce velký ostrý kuchyňský nůž, v druhé ruce svíral sekyru a šel směrem ke mě. Pořádně jsem mu neviděla do tváře, byla tady hrozná tma. Ale viděla jsem ho. A to mi bohatě stačilo k tomu, abych byla vyděšená k smrti.
"Ne!" vykřikla jsem když byl u mě.

Večer
Muž otevřel dveře a odemčel si schránku. Vytáhl z ní noviny, schránku zamčel, zalezl zpátky dovnitř a zabouchl za sebou dveře. Opřel se o stěnu v hale a prohlédl si noviny. Upoutal ho velký nadpis na hlavní stránce.

Neznámý vrah
Dnes ráno našla policie zavražděnou rodinu Williamsových. Policii zavolala jejich sousedka, která slyšela vykříky, myslela si že se něco děje. Vrah se stále hledá. Policie se pokoušela najít stopy, ale jediné co našla byl otevřený deník jejich čtrnáctileté dcery, ve kterém popisovala, že cítí jak se na ni někdo dívá. Píše o nadpřirozených bytostech, my ale tuto možnost zpochybňujeme.

Nečekaná návštěva

3. listopadu 2015 v 17:54 | MeNothing |  Jednodílné jakoby FanFikce
Bylo ráno a já otevřela oči, odhodila budík na protější stěnu místnosti, zavřela jsem oči a pokusila se znovu usnout. Pak, když se mi to po nějaké té době podařilo, jsem spala stejně sotva jenom dvacet minut, protože mě probudilo zaklepání na dveře.
Netušila jsem, kdo by to mohl být. Nemělo to smysl. Prostě jen jen vstala, otevřela dveře. V tomto domě bydlím sama, a kdyby se sem někdo vloupal, tak by neklepal. Nebo jo? A kdybych tady měla návštěvu, tak bych o tom snad ksakru věděla.
Nikoho jsem ale neviděla.
"Fajn, teď už neusnu," zamumlala jsem a zabouchla za sebou dveře.
Hned, jak jsem uslyšela jak se dveře hlučně zavřely, se rozsvítila lampička na mém nočním stolku. Netušila jsem, co by to tak mohlo být. Rozbušilo se mi srdce, strašně rychle tlouklo, slyšela jsem ho. Přešla jsem k lampičce a zhasnula ji, sedla jsem si na postel a lampička se rozsvítila ještě jednou. Zase jsem ji trpělivě zhasla.
Vzala jsem mobil do ruky, abych se podívala kolik je hodin. Zapnula jsem displej, podívala jsem se. Bylo po desáté ráno. No tím pádem už moc ráno nebylo, a já tady pořád polemuju o ránu...

18:49
Nad postelí jsem vždycky měla takové to zrcadlo, nikdy mě nevyděsilo, to až dneska. Teď už jsem ho ale vyhodila.
No nic, vraťme se k tomu co se stalo v ten čas.
Prohlížela jsem se v zrcadle (nejsem nijak závislá na svém vzhledu, nemusím být dokonalá), když v tom najednou jsem uslyšela něco, jakoby šlo kolem mého pokoje. Viděla jsem i v zrcadle, ten odraz tam je vidět. Jenže to byl jen nějaký stín, a dokonce něco co jakoby létalo, nevypadalo to jakoby to chodilo. Tak jsem vyšla na chodbu, rozhlédla jsem se okolo, prošla kuchyň, obývák, koupelnu...
"Je tady někdo?" zavolala jsem...
Po chvíli jsem to vzdala a šla zpátky do mého pokoje, pokračovala jsem v prohlížení se ve zrcadle, asi tak dvě sekundy, když v tom spadla knížka. Prostě jenom spadla z poličky, sama od sebe. Sehnula jsem se k ní, ale nepoložila jsem ji zpět na místo, rozevřela jsem ji na první stránce. Bylo tam něco namalované, nepoznala jsem co to bylo. Tu knihu jsem si koupila minulý měsíc, ještě jsem ji nestihla číst (mám tady spoustu knížek nedočtených), ale vím, že byla ještě včera úplně čistá... Na straně byl namalovaný čtverec a v něm křížek. Ale všude okolo toho křížku byly další křížky a okolo nich zas další...

20:38
Zalapala jsem do dechu. Chtěla jsem jít spát, ale něco mi v tom zabránilo. Leželo jsem v posteli, takže ledaže bych usnula strachem? Je něco takového vůbec ksakru možné?
Byla jsem čelem do místnosti, zády otočená ke zdi, snažila jsem se dýchat normálně a snažit se usnout. Ale nemohla jsem, když jsem věděla že tady asi něco je.
Vím jistě, že jsem zavírala okno, že jsem zavírala dveře a že tady není nic, co by mohlo přivodit tento pocit.
Najednou jsem prostě ucítila všude po těle chlad, ale nebylo to nic jakoby mě byla zima. Bylo to něco jako, spíš, jakoby na mě někdo dýchal. Bála jsem se otevřít oči, a i kdybych sebevíc chtěla, byla jsem si zcela jistá, že bych to asi nedokázala.

Kam dál